Vaše příběhy

Občas máme pocit, že jsme sami a že nikoho na světě netrápí stejné problémy jako nás. Je příliš jednoduché být přesvědčený o tom, že spolužáci mají krásné známky, protože jsou chytřejší. Dokonalé vztahy, protože mají víc času, zatímco my sedíme jen u stolu. Z ostatních budou lepší lékaři než ze mě, protože prostě proto. Ve skutečnosti si těmito myšlenkovými pochody prochází většina z nás v různých částech studia. Nikdy nejsme sami.

Kateřina, absolventka LF MUNI

„Ležím napříč na své královsky velké posteli a koukám na nebe střešním oknem. Dva týdny do první státnice. Chirurgie. Knihy a papíry všude kolem mě. Na posteli, pod postelí, na stole, na balkóně, v kuchyni na podlaze…jediný užitek teď ale má histologický atlas, kterým si podpírám nohu od stolu.

Koukám na mraky, jak si plují po obloze, občas žlutavý list, občas kos. Jediné, nad čím v tuto chvíli přemýšlím je, co budu dělat dál. Jestli státnice udělám nebo ne, to je mi jedno. Stejně nechci být lékař. Těch pět let mě zničilo. Když si teď představím, že bych měla v tomto prostředí pokračovat, je mi špatně. Fyzicky špatně.

 Již tak silné příběhy mladých lékařů na internetu umocnily komentáře naší populace pod nimi. Vulgární, závistivé, odsuzující. Nechápu to. Pro toto mám obětovat vlastní soukromý život? Pro toto jsem poslední roky trávila v knihovně? To ne.

Měla bych ten rok ale nějak doklepat. Je dobré mít titul, jakýkoli. A kdybych to vzdala teď, zklamala bych rodinu. Když nic jiného, bude to vypadat pěkně na účtenkách „Dnes Vás obsloužila MUDr. Nováková.“

Vyslechnutí si podpory od chirurga, co nás měl mít ten den na starosti: „Co mi není rovno, po tom je mi hovno.“ , moje nadšení do medicíny zrovna nepodpořilo. „Tady se neopírej. Tady neseď. Proč je vás tu tolik? Půlka ven! Jakto, že to nevíte? Vy jste úplně blbí, s takovou ty státnice neuděláte.“ STOP! Proto jsem poslední týden místo dní chodila odpoledne a noci, převážně na sály. Ale ani to můj dřívější medický entuziasmus nezachránilo.

Praktickou zkoušku mi celou škrtli. Bylo mi řečeno, že chirurgii vůbec nerozumím a že budu potřebovat hodně štěstí, abych prošla dál.
Na ústní zkoušku jsem došla v klidu. V mírnějším stresu než mí spolužáci. Protože mi to bylo jedno. A navíc už jsem měla naplánovaný opravný termín. Zázrakem jsem prošla (pozn. V tuto chvíli mám na chirurgii odpracováno 5 měsíců a vesele pokračuji dál).
A takto to pokračovalo dál až jsem najednou byla MUDr. Ale ani pak pochyby neskončily.

 

Nehledě na to, kolik Burn out syndrom, soft skills a dalších kurzů jste navštívili, pocity, že jste na dně nebo hluboko pod ním, jsou součástí studia medicíny i samotné práce lékaře.
Je ale důležité se jimi nenechat pohltit.

Choďte na medické akce, na kurzy, jezděte na stáže, uskutečňujte své nápady a projekty, i když se mohou zdát šílené, sportujte, najděte si čas na rodinu a kamarády, žijte naplno a především komunikujte. Protože nejen, že to jde, ale udrží vás to nad vodou a často až vynese do oblak.“

Kája, studentka 3. ročníku LF MUNI

“Dlouhou dobu jsem se na sebe zlobila, že jsem neefektivní a hodně prokrastinuju, a měla jsem pocit, že lidi okolo mě jsou stroje, co sednou a jedou a makají naplno, den co den, vždy stráví maximum času přípravy do školy, a pokud jsem u někoho viděla, že to tak nedělá, tak jsem si odvodila, že je ten člověk daleko inteligentnější a může si to dovolit. Měla jsem pocit, že jsem méně chytrá než ostatní a že málo makám. Zatímco první věc jsem změnit nedokázala, na druhé jsem začala pracovat. Měla jsem každý den nastavený ranní budík, nezastavila se za celý den, denně jsem pauzovala jen pár drobných chvil a tahala to relativně dlouho do večera. Klikla jsem si předtermín. A týden před ním se rozbila. Byly s tím spojeny problémy doma. Byly s tím spojeny bolesti mé duše. Nemohla jsem spát (zpětně vím, že to nebyla taková katastrofa, ale vysvětlete to hysterickému člověku). Nemohla jsem pořádně jíst. Tak dlouho jsem si nedala pauzu, až to nešlo vydržet. Stále si vybavuji ten stísňující pocit, že už nemůžu, a přitom vím, že musím. Neviděla jsem žádné východisko. Volno jsem si dát nechtěla a pokračovat dál prostě nešlo. Dokonce jsem přemýšlela i o tom, že bych se nechala hospitalizovat. Já, holka, co jede jako šroubek, co pravidelně dokazuje, že to umí i prakticky použít, a když to řeknu blbě, áčkařka a přemotivovaná.

Tenkrát mi pomohli hlavně lidi okolo mě. Nejlepší kamarádka, která vždy myslela jen na to nejlepší pro mě a která mi říkala, že je v pořádku, že nemůžu. Přítel, který se mnou strávil ty noci, kdy jsem nemohla usnout a snažil se mi pomoct, ať už přímo osobně nebo na dálku přes telefon, kdy musel další den ráno do práce. Maminka, která si tolikrát vyslechla, že nemůžu, a přitom musím, která se mnou prošla spoustu těch okamžiků a která mě opakovaně uklidňovala. I když jsem mlela pořád dokola to stejné. A taky miliarda lidí okolo. A to, že mi všichni tihle lidi vysvětlili, že jsem jen člověk. A že si musím odpočinout. Posledních pár dnů před velkou zkouškou jsem se učila jen minimálně. Víc to nešlo. Pomohlo taky to, že jsem to nechala být. Protože jsem dala na chvíli přednost sobě před dokonalou přípravou před zkouškou. Protože já jsem důležitá.

Naučila jsem se, že musím odpočívat. Musím se mít ráda (tohle je asi nejdůležitější!). Musím si důvěřovat. Musím se naučit přijmout fakt, že jsem jen člověk. A nemohu být dokonalá. A že se nesmím bát říct si o pomoc. A jsou věci důležitější než škola. A ono se to nezblázní.”

Studentka 1. ročníku LF MUNI

“Nejtěžší moment v souvislosti se studiem medicíny pro mě byl před přijímačkami, a potom co jsem neudělala zkoušku z biofyziky. Před přijímačkami jsem dva týdny skoro nespala, učila se fyziku celé dny, brečela, že to nezvládnu. Do Brna mě o bod nevzali. A když jsem už byla smířená s tím, že prostě budu studovat v Olomouci, tak mi přišel e-mail, že mě přijali po obnovení řízení. Konečně jsem si mohla na chvilku oddechnout. Dalším momentem byla anatomie – tolik pojmů, to si přece nikdy nemůžu zapamatovat, takové malé věci na těle nikdy nenajdu. Tenhle pocit mám do teď. Snažím se, aby to nikdo neviděl, ale vnitřně tady ten pocit prostě je, užírám se tím a znova a znova mi to připomíná, že nemám šanci tenhle obor dostudovat. Umocňuje to fakt, že jsem si musela zopakovat zkoušku z biofyziky, protože přece, když nezvládnu tuhle lehčí zkoušku (haha, pro můj nefyzikální mozek je zázrak že ji mám), tak nemám šanci zvládnout anatomii. Ale snažím se si to nepřipouštět až moc.

Tenkrát mi pomohl fakt, že tady byli lidi, co ve mně věřili. Když jsem si sama nemohla říct : “Do háje, dostala ses až takhle daleko, to si tohle všechno necháš vzít?” Řekli mi to oni a dokopali mě aspoň k tomu, že jsem byla schopná otevřít skripta, jít se učit, nebo i jen vytisknout protokol na další den. Zjistila jsem, že když si usmyslím, že něco dokážu, tak to taky dokážu a hotovo. I když třeba ne na první pokus.”

Absolvent LF MUNI, nyní pracuje již několik let jako gynekolog

“Nejhorším momentem medicíny pro mě byl 6. ročník LF a současně práce ve Výkonné radě neziskové organizace IFMSA CZ. Tenkrát mi hodně pomohla přítelkyně, nyní manželka, a někteří kamarádi. Naučil jsem se vyjednávat, tvrdosti a zdravé drzosti při jednání a nenechat se zastrašit.”

Jana, studentka 4. ročníku z Hradce Králové

“Pro mě přišel nejtěžší moment na medicíně nejspíš po rozpadu dlouholetého vztahu a následných dalších propadech a zklamáních ve smyslu své existence trvající asi rok a půl. Tenkrát mi pomohlo, pokud si vzpomínám, že jsem se sama na sebe naštvala a vyhecovala, že takhle už nemůžu, že mě samotnou štve ten stav mysli a nejsem se sebou spokojená a nikam to nevede. A taky spousta lidí okolo mě, kteří mi věnovali hodně energie. Naučila jsem si dovolit sama sobě být smutná, když potřebuju, a brečet, když chci. Nezlobit se na sebe, když mám plnou hlavu starostí a mám se učit a nejde to, tak to prostě nejde a půjdu si hlavu radši vyčistit, i když nesplním svoji denní nálož otázek. “

Čestvá absolventka z 1. LF UK

“Môj najťažší moment bol, keď ma opakovane bezdôvodne vyhodili zo skúšky. Keď mi skúšajúci povedali, že u iného profesora by to stačilo. Keď si robili srandu z toho, že som žena, že niesom Češka. Keď na mňa boli verbálne agresívni pri skúšaní … Mnohokrát. Vtedy som to riešila konzultáciou s právnikom, psychológom a kamarátmi. Ľudia sú bohužiaľ niekedy zlí a nevraživí, ale nie je to moja vina. Naučilo ma to nebrať si veci osobne.”

Lékařka na chirurgii, půl roku po škole, 1. LF UK

“Najťažšími momentmi medicíny pre mňa boli: opakovanie poslednej štátnice, prechod škola a prax a ten pocit v šiestaku – wow, chcem byť vôbec doktor? Naučilo ma to veci robiť tak, aby som bola večer so sebou spokojná, a skúsiť sa nezblázniť, keď niečo nevyjde.”